Oficiální vznik Československa se datuje na 28. říjen roku 1918, tedy dva týdny před oficiální kapitulací Německa a koncem první světové války. Odpoledne zmíněného dne byl na pražském Václavském náměstí za účasti tisíců lidí vyhlášen samostatný československý stát, tentýž den večer Národní výbor potvrdil tento akt zákonem.
Tomáš Garrigue Masaryk dosáhl v polovině roku 1918 příslibu uznání nezávislosti od mocností Dohody. V Paříži ustanovil prozatímní československou vládu. Mezitím se politické strany doma dohodly na vytvoření Národního výboru, který měl připravovat převzetí moci.
Dne 28. října 1918 zahájila v Ženevě delegace Národního výboru vedená Karlem Kramářem jednání s představitelem protirakouského zahraničního odboje Edvardem Benešem o vytvoření a podobě samostatného československého státu. Téhož dne kolem 9. hodiny ranní se vydali Antonín Švehla a František Soukup jménem Národního výboru převzít Obilní ústav v Praze, aby zabránili odvozu obilí na frontu. Poté se rozšířila zpráva o uznání podmínek míru Rakousko-Uherskem.
Formátování státu
V následujících dnech představitelé nové moci převzali do své správy všechny důležité úřady (policejní ředitelství, soud, vojenské velitelství) a začala se také organizovat nová armáda (především z řad Sokola a dalších dobrovolníků).
Dva dny po událostech v Praze – 30. října 1918 – se v Turčianském Sv. Martině sešlo dvě stě slovenských předáků, kteří nejprve ustanovili Slovenskou národní radu a poté přijali Martinskou deklaraci, v níž vyjádřili právo Slováků na národní sebeurčení a přihlásili se k myšlence společného státu Čechů a Slováků.
Národní výbor, který se postupně rozšířil o nové členy, zejména ze Slovenska, se 14. listopadu 1918 prohlásil Revolučním národním shromážděním. Na první schůzi parlamentu byl oficiálně sesazen habsburský panovnický rod a nový stát byl vyhlášen republikou.
Zároveň poslanci zvolili prezidentem Tomáše Garrigua Masaryka (opětovně zvolen v letech 1920, 1927 a 1934). Svou činnost zahájila také nová vláda vedená Karlem Kramářem. Revoluční národní shromáždění pracovalo až do voleb v dubnu 1920 – vrcholem jeho činnosti bylo přijetí nové ústavy 29. února 1920.
O mezinárodním postavení československého státu a o jeho hranicích se rozhodovalo na mírové konferenci v Paříži. Zájmy Československa zde zastupovali předseda vlády Karel Kramář a ministr zahraničí Edvard Beneš. Největšího přívržence mělo Československo ve Francii. Vymezení hranic republiky bylo posléze smluvně zakotveno. Československé území tvořily země bývalé Koruny české a severní část Uher, která byla osídlena převážně Slováky. Později byla k republice přičleněna ještě Podkarpatská Rus.
